Český Šternberk 27.5.-1.6.2018

Poslední týden v květnu jsme s holčičkami absolvovali intenzivní hiporehabilitační pobyt v Českém Šternberku. Když jsem se na jiném pobytu s koňmi zajímala o podrobnosti, bylo mi řečeno, že je to tam jako v ráji, že se nám tam bude tak líbit, že se nám ani domů nebude chtít. Říkala jsem si, že musí přehánět, ale měli pravdu, bylo to jako v ráji! Ráj opravdu existuje! Takový božský klid jsem snad nikde jinde nezažila. Kromě nás, další maminky s holčičkou, koní, fyzioterapeutů a vodičů koní tam nikdo nebyl. Občas jsme tam potkali zahradníka a asi jednou nebo dvakrát jsme zahlédli majitelé celé usedlosti (nevím, jak to nazvat jinak J). Ubytování jsme měli v domečku, který jsme měli celý pro sebe a který byl vkusně a řekla bych i prakticky zařízen. Podobné domečky tam byly další tři, ale ne všechny byly obsazené. Všude okolo byly stromy, keře, trávníky a pár cestiček, kde se chodilo s koňmi při hipoterapii a kde se dalo jezdit s kočárkem. Bylo to tam velké, krásné, že jsme opravdu neměli potřebu jezdit nebo chodit někam jinam. Všude na nás dýchala příjemná atmosféra a klid, božský klid. Žádná auta, žádné davy lidí, žádný hluk, prostě nic, prostě ráj J.

Odjezd tentokrát nebyl tak hektický, jako když jsme jeli na Ptýrov. Žádné teploty, žádné bojkoty ze strany dětí, dokonce jsme vše potřebné naskládali relativně v pohodě do auta. Je sice pravda, že jsme se museli asi 2x vracet a že nám vaničku pro holky a naše věci vezla fyzioterapeutka, ale to už je jen takový detail. Byla jsem ráda, že jsme tam mohli přijet už v neděli odpoledne. Upřímně si nedokážu představit, jak bychom cestovali ráno, abychom tam byli včas. Navíc holky měly možnost se tam trošku rozkoukat a trošku přivyknout novému prostředí. Přeci jenom změny nesnášejí úplně dobře a první chvilky v novém prostředí bývají někdy dost náročné. Ale i toto jsme zvládli všichni na jedničku a tak nám nebránilo nic v tom, abychom si týden v ráji mohli řádně užít.

Program celého týdne byl dost náročný. Jak pro holky, tak pro mě. Na mně bylo, abych všechno ukočírovala časově, a na něco jsme nezapomněla. Na holkách zase bylo to, aby to všechno zvládly a měly na všechny aktivity dostatek sil. Po prvním dni, kdy holky měly 2x denně hipoterapii, 2x denně cvičily a 2x denně canisterapii se program trošku upravil a doladilo se to i časově. Během zbývajících dní jezdily holky 3x denně na koni, 2x denně cvičily a 1x denně měly canisterapii. Co jsem velmi ocenila, bylo to, že se vše dalo přizpůsobit možnostem holek a hlavně jejich dennímu režimu. Když se řeklo, že cvičit budou 45 minut, nemuselo to tak být za každou cenu. Někdy cvičily třeba jen 30 minut, někdy zase třeba o chvilku déle. Režim dne byl většinou stejný. Okolo 5hodiny ranní jsme holky poprvé nakrmili, zhruba do osmi si ještě pospali, kdy jsme všichni vstali. Dali jsme léky, Rozárka šla cvičit a Karolínka měla čas se v klidu nasnídat. Zhruba po 45ti minutách si to holky vyměnily – Karolínka šla cvičit a Rozárka snídat. Po cvičení měly obě hipoterapii a pak měly konečně čas na odpočinek. Většinou usnuly během chvilky. Po obědě šla jedna cvičit, druhá měla canisterapii a zhruba po 45ti minutách se zase vyměnily. Zpočátku to vypadalo, že se Karolínka s Kosmíkem kamarádit nebude, ale postupně jsme její strach z pejsků odbourali a ke konci dokonce docílili toho, že se při terapii s ním smála a sama si ho hladila. Rozárka je vůči zvířatům více vnímavější a kontakt s nimi si užívá daleko víc, než Karolínka. Kosmíka si oblíbila hned napoprvé, jediné, co neměla ráda, když ji oblizoval. Po dalším cvičení a canisterapii měly holky čas zase odpočívat. Někdy usnuly, někdy ne, jak kdy. A po odpoledním odpočinku a svačině jezdily ještě jednou na koni. To, že si koně užívaly, že se smály od prvního kroku, co ten kůň s nimi na zádech udělal, říkat nemusím. Je pravda, že Rozárka si to užívala víc než Karolínka, ale mohlo to být i tím, že Karolínka odpoledne hůře usínala a nemusela si tak dobře odpočinout jako Rozárka, která usnula snad do 10ti minut, co se dala do kočárku. Každý večer jsme se pak sešli a ladili program na druhý den. Co se týká plánovaných aktivit, tak ty zůstaly po prvním dni beze změny, a co se týká začátků jednotlivých aktivit, tak ani tam nedocházelo k velkým změnám.

Kromě dětí měli o zábavu postaráno i rodiče. Protože program pro děti byl opravdu časově náročný, fyzioterapeuti a vodiči koní neměli mnoho času na to, aby si zašli na oběd a večeři. Proto po dohodě rodiče pro ně vařili. My jsme hned na první oběd způsobili takové malé fópá, protože email s instrukcemi jsme pochopili jednak po svém a jednak trošku jinak, než byl myšlen. S tím, že se zapojíme do přípravy obědů a večeře jsme souhlasili. Přišlo mi to fajn a líbilo se mi, že nebudu muset každý den řešit, co budeme vlastně obědvat a večeřet. Trošku jsem si říkala, co kdo bude dělat, když se uvaří jídlo, které mu opravdu nechutná, ale na druhou stranu jsem si říkala, že se to nějak poddá a že hlady tam určitě nikdo neumře. Když jsme v pondělí odevzdali děti na cvičení, ptali jsme se, kde je vlastně „ta závodní jídelna“. Už bylo trošku divné, že fyzioterapeutky na nás tak zvláštně koukaly a pochechtávaly se. Ale co, třeba měly dobrou náladu. Usoudily jsme, že to bude asi v domečku, kde bydlela druhá maminka s holčičkou, která makala stejně jako naše holky. Proto jsme si to namířili tam.  Co nám dále přišlo divné, že hned mezi dveřmi se nás ptali, jestli jdeme na kafe. Ale tak co, bylo už dávno po obědě, mohly si myslet, že chceme kafe. Manžel se akčně začal ptát, jak to vlastně v té závodce funguje. Můžu říct, že tak vyděšené výrazy jsem dlouho neviděla. Dost nervózně a rozpačitě nám maminka vysvětlila, jaké jídlo je veganské a jaké normálně s masem a že bude teda dobré, abychom si to ohřáli, že to bude už nejspíš studené. Teprve až když jsme měli tak půlku oběda snědenou vyšlo najevo, že jsme email opravdu špatně pochopili, že rodiče vaří pouze pro „tým“ a ne pro všechny „účastníky zájezdu“. Musím teda říct, že trapněji jsem se v tu chvíli necítila. Naštěstí jsme to všichni zúčastnění vzali sportovně a na konci pobytu jsme se tomu už všichni smáli. A to, že nám chtěli začít říkat závoďáci, snad zmiňovat nemusím. Podle mého názoru jsem si tam všichni mezi sebou celkem sedli, a tak jsme se každý večer scházeli, abychom si mohli jen tak popovídat. My jsme přicházeli později, až když holky usnuly, druhá maminka zase odcházela dříve, když její dcerka chtěla spát. Po celém dni to bylo příjemné zpestření.

Celý týden hodnotím tak velmi pozitivně. Ubytování jsme měli pěkné, žádný přehnaný luxus, měli jsme tam vše, co jsme potřebovali. Jak to byl uzavřený areál, byl tam opravdu klid. Holkám se tam dobře spalo, nic je nerušilo, žádný hluk z dálnice, prostě nic. Program pro holky byl sice dost náročný, ale nebyl žádný problém to přizpůsobit jejim možnostem a aktuální situace. Celkově bych řekla, že kombinace intenzivního cvičení a intenzivní hipoterapie jim sedla a mělo to efekt. My, jako rodiče jsme se tam taky nenudili a dokázali jsme si to taky užít a i se trošku v tom božském klidu zrelaxovat. Už teď se těšíme, až tam pojedeme znovu.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *