Cesta k hipoterapii

Asi jako každý rodič handicapovaného dítěte, v našem případě dětí, jsem i já hledala různé formy rehabilitace, jak Karolínce s Rozárkou pomoci, usnadnit jim trošku život a posunout je třeba i o kousek dál.

Holky prakticky od narození cvičily podle Vojtovy metody. Neříkám, že jsem nebyla úplně spokojená, s holkami jsem ji dřela do jejich dvou let několikrát denně. Jakmile mi to zdravotní stav umožní, chtěla bych se k této metodě vrátit. Myslím si, že holkám právě tohle cvičení dost pomohlo a mohly to, co se naučily, zužitkovat při dalších terapiích. Další metodou, podle které se dá cvičit, je Bobath koncept. Pocitově mi přijde, že ji děti cvičí raději a že jsou u ní klidnější. I naše holky u této metody byly spokojenější, ale já pořád hledala něco dalšího.

Googlila jsem, hledala jsem v různých diskusích, zjišťovala různé možnosti, až jsem narazila na hipoterapii. Ono teda narazit na tuto terapii nebylo tak úplně složité, protože ji spoustu lidí chválí. Hipoterapie je fyzioterapeutická metoda využívající jako pomůcku speciálně připraveného koně. Děti (nebo i dospělí) se na koni různě polohují a tím, jak kůň jde, se stimulují k fyzické aktivitě. Je to teda velmi jednoduché vysvětlení, ale opisovat přesnou definici z googlu jsem opravdu nechtěla.

První zkušenost s hipoterapií měly holčičky v Jánských Lázních. Psal se rok 2017 a toho času jsme byly zatím na jediném lázeňském pobytu. Byla možnost si jako doplňkovou proceduru doobjednat právě hipoterapii. Byla jsem strašně zvědavá, chtěla jsem, aby holky mohly tento druh terapie vyzkoušet, proto jsem neváhala a tuto doplňkovou proceduru jim dopřála. Seznámení s koněm bylo trošku divočejší, přeci jenom holky nejsou zvyklé na cizí lidi a hlavně rychlejší pohyby. Ale nakonec se jim to docela i líbilo a řekla bych, že byly i spokojené. A to byl důvod, proč jsem tento druh terapie chtěla zařadit i do programu holek.

Po návratu z lázní jsem zjišťovala možnosti, kam bych mohla holky vozit, kde by měly možnost tuto terapii absolvovat. V blízkosti našeho bydliště byly tenkrát dva spolky, které hipoterapii nabízely – Mirákl a Caballinus. V obou spolcích byla možnost vyplnit online přihlášku (pro mě tenkrát nejschůdnější možnost). Vyplnila jsem přihlášky a čekala, kdo se ozve a co nám nabídnou. Tenkrát se mi ozvali pouze z Caballinusu, volba byla tedy jasná.

Vůbec první „jízdu“ s Caballinusem absolvovaly holky 17.10.2017. Z počátku jsem měla trošku obavy, jak to bude celé probíhat. Já sama jsem strašná konzerva a mám strach z nových věcí, z nového prostředí a tak (nemůžu se pak divit, že holky změny taky velmi prožívají). Ale po pár minutách jsem věděla, že moje obavy byly naprosto zbytečné. Všichni se k nám chovali velmi mile a co jsem ocenila, že byli velmi vstřícní a vycházeli maximálně vstříc mým požadavkům a potřebám holek. Jak je vidět z fotky, tak i holky byly spokojené, což je pro mě ze všeho nejdůležitější. Tak nějak jsem věděla, že jsem se rozhodla dobře.

Od té doby s Caballinusem holky absolvovaly nespočet jízd v rámci ambulantní hipoterapie, jezdíme s nimi na prodloužené hiporehabilitační pobyty, na týden do Krkonoš, kde krom koníků je další doprovodný program – canisterapie, muzikoterapii a tvoření (toho se zatím s holkami neúčastníme, ale třeba se to někdy změní). Krom toho s nimi jezdíme i několikrát do roka na pobyt, kde se spojí klasická fyzioterapie s hipoterapií a holky tak dostanou pořádně do těla.

Za tu dobu, co holky na koníky jezdí, se v mých očích posunuly strašně dopředu. Když jely na koni poprvé, jely pozadu a v leže. Postupně se zvedaly na lokty, až se dostaly do vysokého kleku. Dneska už Karolínka zvládá s přehledem jízdu po směru v sedu na kolínkách nebo v asistovaném sedu. Rozárka zvládne už také část jízdy po předu, v sedu s dopomocí, zbytek pak jezdí v takovém polokleku v protisměru – neumím všechny ty pozice, ve kterých holky jezdí, správně pojmenovat, tak odborníci mi jistě odpustí 😊.

Když se ohlédnu zpátky, jsem neskutečně moc ráda, že jsem se rozhodla i pro hipoterapii. Holky koně milují, užívají si to, hlavně Rozárka se jich vždycky nemůže dočkat. Jsou obě dvě šťastné a pro mě, jako pro mámu, je úplně nejvíc vidět šťastné a spokojené dítě a ještě k tomu při terapii, která jim pomáhá. Neříkám, že hipoterapie je všemohoucí, určitě za to, kde jsou holky dneska, můžou i další terapie, které holky absolvují. Ale právě při této terapii jsou nejspokojenější. Může se stát, že nějakému dítku z nějakého důvodu koníci vyhovovat nebudou, je to třeba zkusit a dát tomu šanci. Ale co je také důležité, tak na to dítě netlačit. Nemá cenu něco lámat přes koleno a dělat to za každou cenu jen proto, že se říká, že je to dobré. I holky měly v průběhu těch „pár let“, co jezdí, slabé chvilky. Ale nikdy se do ničeho nenutily, nemusely za každou cenu projet celou trasu a mohly si třeba jen tak na toho koně lehnout a odpočívat.

Jsem také ráda, že jezdíme právě s Caballinusem. Příjemný bonus je, že ambulantní hipoterapii provozují kousek od našeho bydliště, ale to není to hlavní. Oceňuji individuální přístup ke každému dítěti i to, že danou jízdu přizpůsobí aktuální situaci, náladě i rozpoložení. Ne všude je toto samozřejmost. Za tu dobu mám zkušenost i s jiným spolkem a tam ty priority jsou trošku někde jinde. Ale ne každému vyhovuje vše, každý je jiný, každému vyhovuje něco jiného a má jiné priority. Pro mě je důležitý lidský přístup a hlavně spokojenost holek, což Caballinus splňuje ve všech směrech.

Závěrem bych chtěla říci, že celá hipoterapie není jen o tom, že se dítě posadí (položí nebo jakkoli napolohuje) na koně, kůň se rozejde a dítě tak „pracuje“. Ano, tato část je velmi důležitou součástí a tvoří větší část celé terapie. Ale po samotné „jízdě“ se může dítko s koníkem pomazlit, může ho pohladit, poděkovat mu, že ho svezl. Tahle část terapie je i u nás velmi oblíbená, někdy snad i více, než samotná jízda.

Komentáře nejsou povoleny.