Ptýrov 15.-18.3.2018

I když jsem si myslela, že už něco podobného nemůže nastat, letos máme opět hodně „poprvé“. V termínu 15.3. – 18.3.2018 jsme s holčičkami absolvovaly první intenzivní hiporehabilitační prodloužený víkend na farmě Ptýrov. Ptýrov je vesnička, která se nachází kousek od Mnichova Hradiště, cca hodinu cesty od Prahy.

Protože obě holčičky koně milují a hipoterapii v Holi si opravdu užívají, nemohli jsme se všichni tohoto víkendu dočkat. Rozárka se dokonce těšila tak moc, že z toho měla cestovní horečku. Do poslední chvíle jsme tedy nevěděli, jestli vůbec odjedeme, zda to zdravotní stav Rozárky dovolí. Nakonec se umoudřila a těšení se naštěstí nepřešlo ve zklamání.

Čtvrteční ráno bylo tedy hodně divoké. Sice jsem měla výborný plán, snad ještě lepší timemanagement, nicméně holky byly jiného názoru a od rána bylo vše jinak. Po probdělé noci se nechtělo nikomu vstávat, ani mě, ani holkám, natož pak tatínkovi. Jako by to holky tušily, že bude něco jinak a domluvily se, že nás přeci nenechají před cestou odpočinout a už vůbec ne vyspat J. Když už jsme konečně všichni vstali a byli jsme schopní nějak fungovat, Karolínka s Rozárkou se rozhodly, že budou pokračovat v bojkotu mého dokonalého plánu a nechtěly ani jedna jíst (ne že by jindy chtěly J). Po zhruba hodinovém snažení se podařilo holčičky nakrmit a já tak mohla dobalit zbylé věci, které jsem nezabalila večer. Můžu vám tedy říct, že jsem netušila, co věcí musím zabalit, co všechno holky potřebují na pouhé čtyři dny. Hlavně jsem si pořád dokola říkala, že nesmím na nic zapomenout. Zatímco malé slečny měly věcí téměř celý kufr, já s tatínkem jsem měla nárok pouze na jedno tričko na převlečení a na spodní prádlo s ponožkami J, víc se tam prostě nevešlo. Když už jsem se pomalu radovala, že budu mít vše sbalené a budeme moc vyrazit na cestu jen s drobným zpožděním, Rozárka se rozhodla, že nám to nedá zadarmo a poblinkala nejen sebe, ale půlku kuchyně k tomu. Naštěstí jsem na tohle zvyklá z dob minulých, nepanikařila jsem, dítě převlékla, zbytek uklidila a bylo hotovo. Po všech těch peripetiích, které nám ráno přichystalo a po asi desátém přeskládání kufru v autě, jsme mohli konečně vyrazit na cestu. V duchu jsem vlastně holčičkám děkovala, protože díky jejich bojkotu mého jinak dokonalého plánu, jsme se vyhnuli dopravní špičce a Prahou jsme projeli jako fíci. Po dálnici jsme taky docela svištěli a na farmu jsme dorazili nakonec asi jen s hodinovým zpožděním J.

Program jednotlivých dní jsme hodně přizpůsobili možnostem holčiček a jejich dennímu režimu. Samotná hipoterapie byla na programu každý den 2x, 1x denně tam byla možnost canisterapie, kterou jsme samozřejmě také vyzkoušeli, ale zbylých společných aktivit jsme se už neúčastnili. Kdo měl zájem, mohl přiložit ruku k dílu při hřebelcování koní, mohl si zkusit vést koně nebo si mohl třeba něco vyrobit. Protože Rozárka měla pár dní před pobytem vysoké horečky a měla jsem tak strach, aby z toho nebylo něco víc, kolektivu jsme se vyhýbali a holky tak trošku izolovali. Nicméně i tak byl program pro holky, a nejen pro ně, dost náročný a nebylo času nazbyt. Ráno bylo potřeba rozumně vstát, holky nakrmit, nechat je chvilku odpočinout, aby měly čas strávit snídani. Po snídani a odpočinku proběhla první jízda na koni, kdy holky byly někdy už trošku protivné, protože než na ně došla řada, chtěly už spát. Po hipoterapii následovala většinou canisterapie a poté pro holky (a někdy i pro nás J) tolik očekávaný odpočinek a dopolední spánek. Po obědě jsme šly většinou na procházku s nadějí, že holky ještě na chvilku usnou. Povedlo se asi jen jednou. Odpoledne jezdily holky většinou mezi posledními, protože jsem vždy doufala, že si před tím ještě odpočinou, zdřímnou a naberou síly. Po odpolední jízdě pak následoval stejný program jako doma – krmení, léky, koupání, večeře pro nás a uspávání. Naštěstí nám tam holky usínaly docela dobře a my jsme tak měli možnost alespoň na chvilku účastnit se aktivit pro dospělé – posezení a popovídání si s ostatními rodiči.

I když jsem si nejdřív myslela, že snad ani neodjedeme – Rozárka nejdříve horečkovala, následovalo velmi náročné ráno, problém s naskládáním věcí do auta, atd., jsem ráda, že jsme nakonec vše zvládli a jeli jsme. Holčičky i my jsme si víkend užili a řekla bych, že pro holčičky byl i přínosem. Není nic krásnějšího, než dívat se na ty upřímné úsměvy, na tu radost, jakou holky měly, když se položily na koně a kůň se s nimi rozešel. Byl to sice první pobyt, ale rozhodně ne poslední a už teď se těšíme na ty další!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *